My a agility
O agility se říká, že to není jen sport nebo koníček, ale způsob života. Pro mě to byl způsob života 12 let...
Agility jsem se věnovala od září roku 2006, kdy jsme se spolu se Sindy staly členkami Agility Klubu v Moravské Třebové, který fungoval při DDM. Po příchodu Danteho se můj pohled na agility poměrně dost změnil, začali jsme se více vzdělávat, chtěla jsem, aby naše agility vypadalo více profesionálně, což se nám myslím nakonec docela povedlo :) Společně jsme se probojovali až do kategorie A3, čímž se mi splnil sen!
Měli jsme možnost si zatrénovat pod svělými českými trenérkami, Martinou Konečnou, Janou Zemkovou, Kristýnou Půdovou, nebo i pod Slovinskou reprezentantkou Polonou Bonač.
Od roku 2011 jsem se v klubu stala také trenérkou. Od té doby jsem poznala agility i z té druhé strany, pozoruvala zlepšení a úspěchy mých svěřenců a to si hodně užívala, byla jsem pyšná na každý jejich úspěch, ať už tréninkový, nebo závodní. Postupně jsem si kolem sebe vytvořila můj agilitní tým, v našem týmu se zrodila i přátelství mimo pejskařský život! :)
V květnu 2015 jsem po devíti letech ukončila svoje působení v Agility Klubu Moravská Třebová a začala se svými svěřenci trénovat na vlastním novém place.
V roce 2018 jsme se s Dantem zúčastnili našich posledních závodů a Dante odešel do psího sportovního důchodu. V agility jsem plánovala pokračovat s Kiwim, ale toho práce na překážkách nebaví tolik, jak bych si představovala. Proto jsme svoji pozornost přesunuli jiným směrem, a to ke sportovní kynologii, která je pro něj zábavnější. Agility si občas pocvičíme jen tak pro radost a já zavzpomínám na léta strávená na parkuru a že to byla krásná léta.
Za fotky děkuji Míše Cápalové: miskabordercollie.rajce.net